Efes - historie
Nejstarší osídlení se našlo na kopci, kde nyní v Efesu stojí bazilika sv. Jana. 2000 let př. n. l. zde prý měly své město Amazonky, později bylo osídleno Káry a Lelegy. Podle řecké tradice, krátce po trojské válce, tj. někdy ve 12. st. př. n. l., do Efesu připlul Androclos, syn posledního athénského krále Kodra. Máme jisté pochybnosti, zda Androclos byl člověkem z masa a krve, protože jeho otec existoval jen v mýtech. Přesto je jisté, že byl Efes založen a to někdy v 11. st. př. n. l.
Úrodná oblast, významný přístav a nová flotila byli příslibem prosperity a rozkvětu. Efes byl podle archeologických dokladů už v 8. - 7. st. př. n. l. velkým výstavným městem a spolu s jónským Milétem a dórským Halikarnasem šel v čele hospodářského a politického rozvoje tehdejšího řeckého světa. Na vyspělejší hospodářské základně těchto městských států se začaly rozvíjet politické instituce, a také věda a umění, které dosáhly svého největšího rozmachu v klasické době. Zde vzplanulo někdy v pol. 7. st. př. n. l. i velké revoluční hnutí, které se rozšířilo po celém řeckém světě a vedlo ke svržení moci rodové aristokracie a k vytvoření pokročilejších vládních systémů - tyranidy a potom demokracie.
Nejspíše kolem r. 600 př. n. l. se zmocnil vlády v obci Pýthagorás, jenž je v antickém podání líčen jako krutý tyran. Pronásledoval prý vážené a mocné občany a získal si oblibu u lidu, protože mu rozdělil část majetku zkonfiskovaného boháčům. Patrně za jeho vlády byly raženy nejstarší efeské mince. V 6. st. př. n. l. se dostal k moci král Androclos a vládl jako tyran. Za jeho vlády byly navázány styky s Lýdy. Ale lýdský král Kroissos město dobyl a obsadil. V této době zde žil také velký filosof Heracleitos. Héracleitos odvozoval svůj původ od samotného zakladatele Efesu Androkla. Jeho filosofii lze velmi stručně shrnout do hesla: "Podrobíme-li přírodu nebo lidské dějiny anebo svou vlastní duševní činnost myslivému pozorování, naskytne se nám obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemného působení, v níž nezůstává nic, co kde a jak bylo, nýbrž všechno se pohybuje, mění, vzniká a zaniká. Je to slavné Heracleitovo "Panta rhei" - vše plyne. Podle Heracleita je oheň základním prvkem, všechno je obměnou ohně a také že všechno se děje v protikladech a všechno teče jako řeka, všechno je ohraničeno a všechno je jeden svět.
Lýdský král chtěl původně město dobýt armádou. Efes zachvátilo zděšení: odpor proti obrovské armádě se zdál nemožný. Tu přišel tyran Pindaros na spásnou myšlenku: dal natáhnout sedmikilometrové lano od městské brány k Artemidinu chrámu a prohlásil město za součást nedotknutelného "území bohyně". Nebylo to však na Kroisa poněkud naivní? Ale obchodně zdatní Efesané vyřešili věc nakonec bez krveprolévání. Uznali Kroisa za "ochránce chrámu a města" a Kroisos, nejbohatší ze všech králů, překonal sám sebe štědrými dary na výzdobu "příbytku bohyně". Formálním uznáním lýdské svrchovanosti Efes nakonec jen získal. Zachoval si samosprávu, rozšířil svůj obchod na celé území lýdské říše a vzrostl téměř na dvojnásobek. Král Kroissos založil nové město kolem Artemisia.
Po Kroissově porážce na řece Halys, kterou překročil, když ho delfská věštírna ujistila, že zničí říši velikou, přičemž nepředpokládal, že zničí říši svou, se Efes dostal pod perskou nadvládu. Zpočátku byla jen formální a efeským obchodíkům docela vyhovovala: stali se hlavními zprostředkovateli obchodu mezi Východem a Západem. Jakmile si však perští králové upevnili moc, situace se změnila: začali omezovat řecký obchod, vybírání daní změnili ve vydírání a v čelo jednotlivých městských států, mezi nimi e Efesu, dosadili své místodržící. To vedlo k všeobecnému protiperskému povstání v r. 500 př. n. l., v jehož čelo se postavili Miléťané. Nakonec ale podlehli perské přesile. Perský král Dáreios I. zničil nato Milét a jeho obyvatele dal zčásti vyvraždit a zčásti odvést do otroctví až pod Kavkaz. Stejný osud připravil i Řekům z jiných vzbouřených měst, ale Efes pro neúčast na povstání ušetřil.
Roku 334 př. n. l. město osvobodil Alexandr Veliký. S jeho příchodem nastalo pro Efes nové období rozkvětu, v pořadí už třetí. Tentokrát ho nepřerušila válečná katastrofa, ani zkáza Alexandrovy říše, ale tichá, lidskému zraku skrytá práce Kaystru, který po staletí ukládal zrnka písku na dně svého ústí a ohrožoval tak Efes smrtí. Zachránil ho radikální zásah Lýsimacha, makedonského vojevůdce, který se po Alexandrově smrti zmocnil části Malé Asie a založil Pergamské království, do něhož začlenil i Efes. Za vlády Lysimacha bylo město přemístěno z malarické oblasti kolem Artemisia na kopec Panayir a bylo obehnáno 9 km dlouhými a 6 m vysokými hradbami. V té době se Efes stal jedním z nejbohatších řeckých měst na maloasijském pobřeží.
Po Lysimachově smrti se Efes dostal pod vládu Sýrie a Egypta. Od roku 190 př. n. l. pak patřil do Pergamského království. Když zemřel poslední pergamský král, stal se Efes součástí Římské říše. Tehdy zde žilo 250 tisíc obyvatel. Efes byl tehdy největším maloasijským městem. Většina památek pochází právě z římské doby. Efes se stal hlavním městem a nejdůležitějším obchodním centrem římské provincie Asia. Od těchto dob jsou dějiny Efesu součástí dějin římského impéria.
Ale od 1. st. n. l. se staly dějiny Efesu i součástí dějin křesťanstva. Tady prý podle církevní tradice působil v l. 55 - 58 sv. Pavel a tady prý také napsal jeden ze svých listů (k Thessalonickým). Tady prý působil po zázračné záchraně z kotle s vařícím olejem evangelista Jan a tady prý také asi 120 letý zemřel. Tady prý podle téže církevní tradice žila a zemřela Panna Maria.
Roku 262 zničili město Gótové. Nový rozkvět přišel až v byzantské době. Roku 431 se zde konal církevní koncil, na kterém se sešlo 200 biskupů a prohlásilo Pannu Marii za matku boží.
V r. 668 obsadili město Arabové, ale již tehdy zde byla nezdravá bažinatá oblast. Poslední potomci řeckých Efesanů se udrželi do konce 19. st. ve vesničce Kirkinče, asi 10 km východně od trosek města. R. 1892 se pro útlak ze strany místních úřadů vystěhovali do Smyrny.
